Pár slov Wasylových

Tak jsem to asi po půlhodině kroužení na parkovišti před obchoďákem zabalil. Zbytek dárků nakoupím online.

“Když zdědím po dědečkovi balík akcií, kde je v tom ta investice?” pravil @Tribunin v diskusi o tom, zda jsou příjemci dividend příživníci. Sice nevím, kde by se naši dědečci dostali k balíku akcií, když jim blahosklonná vláda bolševiků sebrala i domy pradědečků, ale budiž.

Dejme tomu, že podle nějakého ekonomického modelu je nepřípustné, aby fabriky byly soukromé. Tohle je však už popírání nejen soukromého vlastnictví (výrobních prostředků, chcete-li), ale též vlastnictví osobního.

Připomnělo mi to dávnou debatu se silně levicově orientovaným kamarádem. Přeli jsme se zhruba o totéž. Jestli je to něčí zásluha, že zdědil kupříkladu továrnu. On tvrdil, že ten, kdo ji vybudoval od píky, na ni snad má právo, ale neměla by se dědit, nýbrž dát k dispozici dělníkům, kteří by si ji pak moudře spravovali. Fajn, nastavil jsem hypotetický případ, že kvalifikovaný dělník si našetří a pořídí domek, který by pak logicky zdědil jeho syn. A ptal se, jestli tohle je v pořádku. A jistě, že nebylo! Dům odevzdat ku prospěchu společného blaha a syn ať začíná opět od nuly.

Je to skutečně zajímavá myšlenka a přemýšlím, co bude asi dělat další osvícená strana a vláda, až zamezí dvacet let trvající kontrarevoluci. Přeci je na auta ani telefony už nemáme pořadníky (že bychom se přeci jen neměli tak zle?), dokonce už nejsme odkázáni ani na drát zavedený do bytu.

Když je osobní vlastnictví špatné, tak samozřejmě ukradneme byty a domy. Auta se opotřebují, tak je ponecháme. Ovšem nové už si nekoupíte. Stát zřídí centrální půjčovnu a vozidlo, pokud ho teda nezbytně potřebujete, si budete moct zapůjčit. Totéž s mobily. Všechny ty operátory znárodníme do jednoho státního Telekomu. Cheš telefonovat? Zapiš se, zhodnotíme, uvidíme. Po deseti letech třeba dostanete právo užívat telefonní přístroj. Stát vám ho propůjčí, a pokud se znelíbíte, opět sebere. Jak prosté.

A pak jsem dostal ten nejlepší nápad. Každý měsíc těsně před výplatou vám banka z účtu odčerpá zbylé peníze ve prospěch státu. Začínat budete opět se svou pravidelnou měsíční mzdou, jak se sluší a patří. Nazval bych to daní z nespotřeby. Co si má občan co syslit nějaké peníze, z nichž zhruba pětina v podobě DPH po právu náleží státu? Neexistuje, odevzdat ku společečnému blahu. Šetřit si na horší časy? Kdepak, holenkové, stát se přece postará! My už vás naučíme platit daně včas a řádně. Anebo ještě lépe – nevydělávat tolik, že to ani nedokážete utratit. To by soused mohl závidět.

Tak a teď ještě nějak vymyslet, jak tenhle text ukrýt před socialistickým guru Bohuslavem Sobotkou nebo nacistou Stanislavem Křečkem. Nerad bych se tohodle po volbách skutečně dočkal…

Začalo to tím, že odboroví právníci nevědí, nebo si neumějí zjistit, že stávku, přijmeme-li jejich žargon, je třeba oznámit tři pracovní dny předem. Já osobně považuji doručení předběžného rozhodnutí soudu o neplatnosti pondělní akce v sobotu do Strakovky za mistrovský kousek a předpokládám, že Miroslav Kalousek ho bude dávat k lepšímu ještě řadu let.

Fajn, pondělní "stávka" padla a mistři odboráři naplánovali novou a delší na čtvrtek. Blokády silnic prý budou živelné a oni je neorganizují. No, budiž. Pak však vyjde najevo, že železniční odbory si pozvaly evropské kolegy na golf a od úterka do čtvrtka s nimi budou závodit kdesi u Poděbrad. "Jaká stávka? Máme to domluvené rok," hájí se jejich předáci a lid internetový už se začíná válet všemi těmi svými ROFL. "Soudruzi, nezlobte se, my stávkujeme, golf padá." Téhle řeči by snad odboráři měli rozumět ve všech zemích, ne?

Pomiňme jen lehký komický prvek, že přeložit "stávku" na pátek či až na další pondělí by snad nemusel být problém. Tedy, nejspíš ne pro běžný management. Ale kampak na odbory s rozumem.

Tenhle text bude končit bez pointy, protože věřím, že nám ji odboráři sami dobrovolně přihrajou v nejbližších hodinách. Ostatně, "stávka" se má konat ve čtvrtek od půlnoci do půlnoci. Ve čtvrtek končí i panevropský odborový golfový turnaj. Jakpak asi pojedou soudruzi golfisté domů?

Doporučil bych ctěným hráčům rozečíst knihu Z Čech až na konec světa. Byly doby, kdy putování nebralo konce.

Donedávna jsem si myslel, že hlavní výhodou chytrých telefonů je fakt, že hospodské dohady nad tím či oním už nebudou končit plichtou. Konkrétní spor se dnes prožene Googlem a je vymalováno. Nejsme chytřejší, jen s sebou taháme celou Britannicu.

Byly to letos dost zvláštní narozeniny. Ne sice tak bizarní jako před dvěma lety, kdy jsem si na Slamník pozval všechny tři kapely, ve kterých jsem tehdy hrál. Po třech hodinách jsem lezl z pódia s hlavou velkou jako pátrací balon. Letos byla oslava decentní. Až na ten závěr.

První stanice Českého rozhlasu je jedna z mála v našem éteru, kde se dá zachytit nějaké smysluplné mluvené slovo. Neposlouchám Radiožurnál nějak intenzivně, ladím ho hlavně v autě. Co mě však jako posluchače odpuzuje, je zdejší nakládání s hudbou. Vedle velmi malého počtu písní, který nedávno zvedli na už jen normálně malý, to vždy byla práce tajemného selektoru a výmluvy na něj.

Oč jde? Pokud Radiožurnál posloucháte, tak to znáte. Rozhovory s hosty ve studiu jsou proložené písničkami. Potud žádný problém. Že je osekávají na nezbytné minimum, klidně pustí třeba jen půlku, pokud by nestihli zprávy... ještě stále budiž.

Problém nastane, když do studia dorazí někdo hudebně činný. Stejně jako v časopisech jsou takovéhle materiály doplněné fotkami dotyčného, čekal bych v rádiu, že pustí JEHO písničky. Ale to ne. Hudbu míchá zařízení zvané selektor a tomu je pendrek po tom, kdo sedí ve studiu. Takže si povídáme Pepou Vojtkem a posloucháme Hapku, do rozhovoru s Hanou Hegerovou hraje ABBA a podobně. Vybavuju si, když ve studiu měli Jana Budaře,  který ťukal svým CD do stolu a říkal, že tady má svou desku, ale nemůže ji lidem pustit. K smíchu? K pláči?

Myslel jsem si, že mocný selektor nelze obejít. Až do dneška. V dopoledním Radiožurnálu byla Aneta Langerová. Začínalo se tradičním: "Hahaha, každej muzikant tady v deset ráno zívá, vy taky..." "Jo, kafe pomohlo, ha ha." A pak k tomu došlo: Zítra budou svítit světlušky, Aneta je jejich patronem, podílí se na tom Nadační fond ČRo a Aneta k tomu nahrála písničku, kterou si teď pustíme!

A najednou to jde? To jsou mi věci.

Fiskální unie, jednotná měna... byla to hezká pohádka o takovém utopickém spojenectví. Protože idea eurozóny byla podobná vojenským aliancím pod heslem "bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic".

Když se jde do války, je dobrým zvykem, že si spojenci navzájem pomůžou - ať už dodávkami zbraní nebo tím, že nasadí do bojů své vlastní jednotky. Stejně tak se dá nakládat uvnitř evropského společenství, pokud se jeden z členů dostane do úzkých. Půjčíme, pomůžeme.

V případě Řecka se však dostáváme do zvláštní situace. Poskytnout peníze je o něco snazží, než "poskytnout" vojáky. Je jich víc, nové se dají známými způsoby pořídit. V nejhorším (což je dnes bohužel standard) se zase od někoho vypůjčí.

Nyní se chce, aby se na megazadlužené Řecko skládaly státy, které jsou zatím ještě zvládnutelně zadlužené. Pojďme ještě jednou k vojenské paralele. Řekové se chovají jako četa plná dobrodruhů, která se na vlastní pěst rozhodla proniknout na území nepřítele. Tam ji zastihla palba a hoši najednou žhaví vysílačku a volají: "Proboha, přijďte si pro nás!" Za normálních okolností by to bylo na místě. Jenže fronta je už tak k neudržení děravá a nikdo z okolních velitelů si nemůže dovolit uvolnit část mužů. Nepřítel by tudy mohl proniknout.

Půjčovat si na splácení cizího dluhu je prostě krajně nezodpovědné, protože tím do téhle rozbouřené řeky spadnou i státy, které se zatím jen po kolena osmělují, i ty, co teprv palcem zkoušejí, jestli je voda dost teplá. A to nepomůže vůbec nikomu.